Pocházím ze staré školy. Nejen věkem, ale také svou dlouhou přítomností na internetu. Patřím zkrátka do skupiny gerontů, starých páprdů a dynosaurů, což mi občas také mladí nadějní dávají sežrat. Nezlobím se, protože svým způsobem mají pravdu. Snažím se ovšem udržet se ve střehu a sleduji sociálně-komunitní kvas a kromě FourSquare (nebo jak se to píše) jsem vyzkoušel prakticky kdejakou novinku, která mi padla pod ruku. V tomto ohledu ani nemám jinou možnost, protože má nevlastní vnučka roste závratným tempem a dostává se pomalu ale jistě z fáze otázek "co je to" do sekvence dotazů "proč to tak je". Což mě nutí držet krk s omladinou, pro kterou je internet naprosto běžným způsobem komunikace a jiné to nebude.

Jenže historie nikoho nezajímá a fakt, že jsem byl jedním z prvních uživatelů Napsteru je už také každému fuk. Mně ne, protože z té zlaté éry, kdy sdílení a stahování hudby bylo legální, mi zůstala obrovská databáze skvělé muziky, která se dnes shání velmi těžce, a také spousta přátel a známých, na něž jsem na Napsteru narazil. Vlastně by se dalo prohlásit, že jednou z prvních skutečných a jedinečných sociálně-komunitních sítí byl dávno zesnulý Napster, čest jeho památce. Od té doby jsem také internetovým publicistou, jak dokazuje tento úžasný stroj času: http://web.archive.org/web/20001017151304/http://napster.mp3.cz/.

Téma dnešního spotu je ale jiné

Byl, a vlastně ještě jsem bloger. To je takový vymírající druh idealisty, který žije v představě, že jeho literární výplody někdo soudný čte a ještě se u toho baví, nebo nedejbože přemýšlí. V době, kdy vám na vyjádření myšlenky postačí 140 znaků se jedná o lehký anachronismus, ale pár podobných blogerských výlupků ještě na českém internetu najdete. Poznáte je snadno. Mají stálé čtenáře a nepíší placené články. PR články.

Ba co víc, myšlenky jimi ventilované na celosvětové síti mívají hlavu a patu a občas dokáží i pobavit. A váží si svých čtenářů. Není třeba chodit daleko - legendární D-Fens (http://www.dfens-cz.com/), sarkastický Arthur Dent (http://www.misantrop.info/), otec českého internetového zpravodajství Ondřej Neff (http://hyena.cz/), Jiří Hlavenka a jeho Bloc (http://www.bloc.cz/) a pár dalších, na které jsem zrovna zapomněl.  Zkrátka ti dynosauři, kteří, ať se jim to líbí nebo ne, utvářeli český internet. Dávali mu šťávu a prakticky popírali okřídlené tvrzení, že lidé na internetu moc nečtou.

Jenže doby se mění. Nastoupili mladí žurnalisté, pro něž je alfou a omegou přítomnosti na internetu vydělat nějaké ty buky. Peníze, chcete-li. Nic proti. Doba dává a jen hlupák by nebral. Jenže nechat si za psaní platit vyžaduje také trochu sebereflexe a to nejmenší, co může mladý publicista udělat je, že bude ovládat svůj mateřský jazyk na slušné úrovni. Bude také schopen udržet myšlenku a následně ji opustit. A nebude nasírat čtenáře, protože pokud to udělá víckrát (a nebude zrovna patřit do výběrové skupiny HVK*), velmi záhy o ně přijde.

Placený článek v českém provedení

Vydělat na tom, že píšu, není myšlenka nikterak nová ani moc objevná. Funguje to tak odjakživa, ale bohužel mám takový pocit, že smrtelnou ránu skutečně tvůrčímu psaní zasadila zhoubná nemoc zvaná SEOmánie. Porozhlédnete-li se kolem, najdete ji na každém kroku. Je to taková česká epidemie, která se šíří zdravému rozumu navzdory a vychází z podhoubí, kterému se říká velmi špatně optimalizace pro vyhledávače. Cítíte v tom spojení také něco falešného? A tak jsem se o něco později než Arthur Dent přihlásil do systému PlaCla (http://www.misantrop.info/ja-jen-tak-placla), který měl změnit český internet na všeobecně spokojené blogery i zákazníky. Všichni budou bohatí a šťastní a prachy se budou jenom točit. No. Nestalo se. Nenapsal jsem pro tam registrované klienty ani čárku. Důvody proč shrnul už Arthur, já přicházím ještě s malou troškou do digitálního mlýna.

Blog jako takový je ryze soukromým místem, kde si majitel může plácat játra podle libosti. O tom žádná. Jedná se o jeho virtuální píseček a kdo nechce, nechť nečte. Jenže blog je také místem, které může lidi spojovat. Vysvětlím. Skutečným zlatým pokladem úspěšného blogu je totiž sorta stálých čtenářů. Což je banda nezodpovědných individuí, kterým bloger padl do noty a uspokojuje jejich leckdy často skrývané touhy po dobrém literárním nebo odborně-literárním zážitku. Dobří holubi se vracejí a dobří čtenáři také.

A vracející se čtenáři nejsou jen tak ledajaké bytosti, prosím. Vezou se většinou s blogerem na stejné vlně (pokud se nejedná o věčně rebelující "howeeny") a jsou vděčni za každou řádku, kterou bloger vypotí. Leckdy to blogera také stojí hodně úsilí a začasté i láhev archivního Modrého Portugala. Spokojený a vracející se čtenář je zlatý fond každého blogu. Je váš, můžete si ho vychovávat, hýčkat a občas se s ním i docela lidsky ožrat, pokud pochází z blízkosti místa vašeho bydliště. Samé plusy. Není škoda někoho takového ztratit? 

Tak ho zbytečně neštvěte a nepište přihlouplé bláboly o dětských pískovištích nebo neodolatelných nabídkách SMS pseudo aukcí a podobně. Za kilčo, které možná dostanete a za nějž se ani v hospodě pořádně nepomějete, to prostě nestojí. Hýčkejte si svého čtenáře, je to váš vzdálený virtuální přítel a nikdy nevíte, kdy ho budete potřebovat. Stejně jako on třeba ve chvíli, kdy vaše dílo čte, potřebuje vás.

Nepište tedy, prosím na svůj vymazlený blog pitomé a nudné PR články. Je to celé k prdu a užitek z podobného zvěrstva nemá vůbec nikdo. Dokonce ani ten hloupý robot, protože jak je známo, ten vyhledává jiné lahůdky a pochutiny, jak jsem nade vší pochybnost dokázal zde: http://www.blabolnik.cz/pravdivy-pohled-do-zakulisi-fungovani-fulltextoveho-vyhledavace-seznam-cz

* HVK = Hulán, Vogl, Kaluža